Tren a las Nubes - příští zastávka: Nebe

Tren a las Nubes - příští zastávka: Nebe

Jednou z velkých turistických atrakcí argentinské provincie Jujuy je železniční trať Tren a las Nubes, jejíž název v překladu znamená „Vlak do nebe“. Cestující si v tomto vlaku totiž opravdu místy připadají, jako by byla jeho konečné zastávka postavená v oblacích.

Provincie Jujuy, ve které se trať nachází, sice patří mezi nejmenší a nejchudší v celé zemi, ale zároveň oplývá velkým archeologickým bohatstvím. Jujuy je vlastně jakýmsi pokračováním andského hřebene Altiplano a Tren a las Nubes dnes patří k nejvýše položeným železničním tratím na světě. První pražce byly položeny v roce 1906 a v roce 1948 se propojila argentinská a chilská část.

Vláček pomalu stoupá až do ohromující výšky 4200 metrů nad mořem, a to jen pomocí zvláštního položení tratě, bez ozubených kol ani jiných pomocných zařízení. Vlak trať projede za cca 6 hodin a za tu dobu se mu podaří překonat výškový rozdíl více než 3000 metrů. Během jízdy se mohou lidé kochat nádhernými přírodními scenériemi, vulkány, solnými jezery a pouštěmi. Vlak dokáže překonat všechny nástrahy, které na něj po cestě čekají, jako jsou třeba strmé horské svahy, prudké andské řeky nebo bezedné propasti.

Autor: Boaz Tzur

Vlak jezdí na 217 km dlouhé trase mezi městy Salta a San Antonio de los Cobres. Během své cesty projede 21 tunelů, přes 31 mostů a 13 viaduktů. Výchozí stanice vlaku je na nádraží General Belgrano ve městečku Salta a je položena v nadmořské výšce 1150 metrů. Typicky argentinské městečko je plné hemžících se obchodníků, kteří se snaží prodat turistům co nejvíce ze svých rukodělných výrobků, nebo jim nabízí všelijaký proviant na dlouhou cestu. Obvyklý každodenní shon doplňují ještě tóny lidové hudby od místní kapely. Spatřit zde můžete také zmatené skupinky turistů vyhlížejících své argentinské průvodce.

Salta dostala své jméno podle solných jezer Salares, které se v této oblasti na severozápadě Argentiny nachází. Ve městě dnes žije kolem 500 tisíc lidí, kteří jsou velmi vstřícní, přívětiví a k turistům pohostinní. Během chvilky se zde proto budete cítit jako doma a dýchne na vás zdejší pohodová jižanská atmosféra. Centrum města Salta má návštěvníkům rozhodně co nabídnout. Ulice Calle Alvarado je lemovaná bohatými panskými domy a na jejím konci se tyčí kostel San Francisco a radnice z roku 1626. Většina obyvatel města však nežije v centru, ale obývá jednoduché chudé chatrče na okraji města. Salta se stala známou také díky výborným červeným vínům, které se zde produkují. Krajina v okolí města není příliš rozmanitá, rozkládají se zde převážně tabákové plantáže.

Jakmile vlak vyrazí na cestu, začnou domorodci svými folklórními vystoupeními bavit cestující, aby se nenudili. Zvesela tančí, hraji na hudební nástroje a rozdávají úsměvy na všechny strany. O zábavu se někdy starají také turističtí průvodci. První stanicí je Campo Quijano obklopené horskými hřebeny And. Nejvyšší vrcholky hor jsou pokryté sněhem a městečko je považováno za jakousi vstupní bránu do And. Campo Quijano bylo důležitým centrem v dobách budování této tratě, právě zde se nacházely veškeré sklady a dílny. Dodnes tady například stojí lokomotiva s číslem 838, která je společně s nástěnnými malbami a kamenným pomníkem připomínkou období budování tratě. Je zde dokonce pohřben inženýr, vedoucí stavby a hlavní tvůrce tratě Ricardo Maury.

Z Quijana pokračuje trať podél koryta řeky Rosario a koleje následně začínají stoupat do hor. V Alisalu čeká na turisty překvapení, vlak totiž popojede kousek dopředu a následně začne couvat do tunelu. Zde začíná klikatá cesta, díky které je umožněno vlaku zdolat strmé stoupání. Vlak tak zdolává výšku opakovanou jízdou vpřed a vzad, pomocí výhybek, jež ho přepínají na další kolej. Po necelých 900 metrech se vlak dostane do Socompa ve výšce 1841 metrů. Další lahůdkou na trati je viadukt klenoucí se nad dlouhým kaňonem Býčí řeky. Vlak projíždí ve výšce 23 metrů nad propastí, což je pro turisty neopakovatelným zážitkem. Nedlouho na to se v dálce vynořuje další akvadukt zvaný El Panteón, jehož jméno je spojeno s tragickou nehodou, která se zde odehrála. Nad viaduktem se utrhla mohutná lavina balvanů a zasáhla právě projíždějící vlak. V místě zahynulo několik dělníků a na jejich památku byl u trati zřízen malý hřbitov.

Horské masívy jsou zde velmi bohaté na ložiska hořčíku, rudy a olova. Práce v dolech tak byla místní lidi, většinou potomky indiánských kmenů Collas a Omaguacas, po dlouhá léta jejich hlavním zdrojem obživy. Jakmile se však nerostné zásoby vyčerpali, lidé přišli o práci a zůstali v horských vesnicích, kde obývají chatrče postavené z jílu.

Vlak dále směřuje do stanice Puerta de Tastil, což je vesnice s velmi bohatou historií. Asi 10 km odtud se dokonce rozkládá významné archeologické naleziště Rosa de Tastil. Tuto obec obýval v letech 1336 až 1439 početný indiánský kmen a tak patřila k jednomu ze základních městských center v prehispánské Americe. Pozůstatky této obce byly nalezeny v roce 1903 archeologem Erikem Bomanem.

Krajina se za okny vlaku neustále mění, na 109. kilometru začíná rozlehlá nehostinná samota pokrytá pouštními vysokohorskými rovinami. Zahlédnout zde můžete lamy, vikuně, ovce, kozy či osly jak spásají zdejší chudou vegetaci. Občas se mihnou také skupinky nanduů pampových, ptáků podobných pštrosům. Následně trať stoupá do oblouku spirály do kopce a cestující si tak mohou v hloubce pod sebou prohlédnout koleje, kterými již projeli. Vlak se tak dostal do výšky už 3300 metrů nad mořem a kolem se rozprostírá jen poušť, z níž občas vykukují až tři metry vysoké stromové kaktusy zvané „cordones“.

Jakmile se vlak ocitne ve výšce kolem 3500 metrů, začínají mít někteří cestující problémy s dýcháním, jelikož tělu chybí kyslík. Často se tak objevují bolesti hlavy a závratě, ale tyto problémy s výškovou nemocí vám pomohou vyřešit domorodci, kteří vám rádi nabídnou sušené listy koky. Při jejich žvýkání se vám značně uleví, staří indiáni je již od nepaměti používají jako lék na všechny neduhy. U stanice Cachinal vjíždí vlak do nejdelšího tunelu na trati, jež měří přes půl kilometru. Jeho stavba je však bohužel spojena se smrtí mnoha dělníků, kteří byli při sesuvu půdy zasypáni kameny.

Vlak dále projíždí hornickou stanicí Mina Concordia ve výšce 3774 metrů, kde se v minulosti těžilo stříbro. K cíli už chybí jen několik málo minut. Souprava se ocitá opět na viaduktu jménem La Polvoria vedoucím 70 metrů nad propastí, která není ohraničená žádným zábradlím. Těm méně otrlým se začínají ježit chlupy na těle. Tento viadukt patří mezi největší atrakce nejen na trati, ale v celé Argentině. V nadmořské výšce 4475 metrů se nachází nejvýše položená stanice – Abra Chorrillos, dále už čeká jen konečná ve městě San Antonio de los Cobres.

Projet si na vlastní kůži toto úžasné dílo, které získalo své jméno díky filmu, který v 60. letech 20. století natočili studenti filmové fakulty, se stane jedinečným a nezapomenutelným zážitkem. Jak říkají místní průvodci, je to místo, kde mluví Argentina s nebem.

Autor: Jana Přibylová

Článek byl zobrazen 7 858 krát.